{jcomments off}
Bylo, nebylo….. před dávnými deseti lety zažili tepličtí žáci něco nevídaného a nezapomenutelného. Protože jsme v té době ještě neměli oddílové internetové stránky, nemáme o tomto superúspěchu žádný písemný záznam pro další generace. A proto se právě hodí při příležitosti kulatého jubilea na tuto parádní akci zavzpomínat, připomenout, jakou jsme tenkrát zažili šachovou radost. I pár fotek si můžeme prohlédnout. Nešlo samozřejmě o žádnou meteorologickou akci spojenou s mlhou, divné slovo z titulku vzniklo na jakémsi turnaji vynecháním tečky, takže naši benjamínci nedostali pohár za umístění v turnaji ml. žáků, ale mlžáků, od té doby se to tak nějak uchytilo…. Hrdiny následujícího příběhu budou tedy mladší žáci, dnes už povětšinou dospělí pánové a dáma.
Všechno to začalo v zimě roku 2005. Chystali jsme (tedy trenér Vladimír Hadraba chystal, Marek Rubeš a já jsme mu sekundovali) sestavu pro krajský přebor družstev mladších žáků. O rok dříve skončily Teplice páté, tak jsme chtěli pro změnu nějakou tu medaili. Ty čtyři klasické hráče do týmu (nar. 1993 a mladší) jsme měli vlastní, nebyl problém ani s povinnou dívkou. Supermladšího jsem vyhlídla v Klášterci, Ondra Toman byl moc šikovný už ve své první šachové sezóně. Na soupisce směl být totiž jeden host, všichni ostatní favorité si tohle právo „vyplácali“ na holku a Ondra byl tak volný. Trenér samozřejmě v první řadě oslovil jediného teplického, který věkově odpovídal, jeho matka ovšem nahlásila, že syn tenhle turnaj hrát nebude. Tím vlastně odstartovala celou úspěšnou akci, nebýt Ondry, nebylo by dnes na co vzpomínat…. V kraji tedy nastoupil náš tým Honza Rubeš, Vojta Stránský, Vítek Rubeš, Marcel Tilgner, Kamila Stránská a Ondra Toman. Turnaj byl napínavý, hrálo se o medaile i o zatím imaginární postupy na republiku. Tenkrát byl jiný systém než dnes. Přímo postupoval Most, pak krajský přeborník a další podle počtu účastníků v KP. Teplice obsadily v kraji druhé místo, zlato a jízdenku na republiku vybojovaly Údlice. Vedoucími výpravy na krajském přeboru jsme byli Marek Rubeš a já, shodli jsme se, že akce byla úspěšná, máme stříbrné medaile a nemusíme se drclat kamsi na Moravu. Společně jsme pak radost oslavili s údlickými v „grand restaurantu“ na západním nádraží (se štěnicema a bez ramínek, ale s dobrou limčou pro naše mladé bojovníky).
Jenže…v ostatních krajích se nějak neurodilo nebo co a my se nakonec dozvěděli, že na republiku jedeme jako řádní postupující
Hned jsme se domluvili s Tomanovými a bylo jasné, že nezasáhne-li nějaká viróza, tým nastoupí na republice ve stejném složení jako v kraji (viz foto). To v Údlicích měli jiné starosti, přeborníci se mírně rozklížili. Helča jela v termínu MČR na dovolenou, další hráč měl školu v přírodě….inu nevzdali se a povolali zálohy z řad náhradníků. Jejich kapitán Honza Kovář pak pořád poslouchal narážky, co za mateřskou školu to tam dovezl. Cílem naší červnové cesty na Moravu se stalo město plné historických památek. Směrem na Kroměříž se vydala teplická obrvýprava. Kromě zmíněné šestice se do hanáckých Atén vydali tito členové doprovodu: hlavní trenér Ing. Vadimír Hadraba, Miloš Toman, Diana Tomanová, Míša Tomanová, Marie Božoňová, Jirka Stránský, Lenka Stránská. I slabší počtář vidí, že na jednoho hráče připadal jeden a kousek hlídače. Cílem nás doprovodných nešachových osob bylo akci si užít a ukázat dětem zajímavé památky, jako 17. nasazené nás boj na předních stolech asi nečekal…. Jediný dospělý šachista ve výpravě měl cíle vyšší, prostřídat výhry a prohry tak, abychom se čtyřikrát z devíti sehraných zápasů radovali.
Hned první kolo v pátek navečer nám jasně ukázalo, že tady na úrodné Hané nám pšenka zadarmo nepokvete, Staré Město s Vojtou Plátem nás vypráskalo 5:1. Vyhrál Ondra a mírně se na zbytek týmu mračil, že mu to těch pět před ním pokazilo, zvítězil opravdu parádně. Ale dal jim ještě šanci, věřil, že od soboty to už bude lepší.
Pak už jsme se šli ubytovat, na pokojích Arcibiskupského Gymnázia jsme se mi bezvěrci ze severu cítili trochu jako v muzeu. A protože jsme se my dospělí z doprovodu Teplic a Údlic tenkrát ještě tak moc neznali, šli jsme to napravit do restaurace na náměstí. Hodná Marcelova babička Maruška vzala dobrovolně hlídací službu na pokoji a my ostatní vyrazili na občerstvení. Paní na vrátnici nás varovala, že o půlnoci odchází, klíč od vrat je starobylá rarita a nepůjčí nám ho a má jen jeden. Tak jsme si hlídali čas, abychom mohli zalehnout, budova je zamřížovaná a oknem dovnitř ani ven nelze. Jiné výpravy sháněly lejstro, s kým ráno hrají, aby mohli analyzovat, na netu se to tenkrát ještě najít ani nedalo. My nechali děcka hrát karty, vždyť už je to jedno, budeme-li 17. nebo 19….
Ještě že jsme se ani nedívali! Ráno nám los posadil k protějším stranám šachovnic právě Údlice, tenkrát tedy MŠ Údlice. Teplický tým předvedl Ondrovi, že mu to dál kazit nehodlá a dali jsme krajanům kanára. To ovšem znamenalo těžšího soupeře do dalšího kola, silné Říčany. Trenér nám vysvětlil, že budou-li hráči pokračovat stylem výhra-prohra, bude on spokojený. Jenže naše děti to nějak neslyšely a soupeře drze porazily 4,5:1,5. Pak už to ovšem přestala být legrace, program nám vybral Frýdek-Místek C (F-M měl tenkrát i Déčko). Profíci ze severní Moravy nám nandali, alespoň 1,5 bodu jsme jim přece jen sebrali. Připomínám, že tenkrát se za zápasové vítězství dávaly 2 body a za remízu 1. Po třech dopoledních kolech následovala pauza s možností prohlídky zámku. Nedávno jsem četla, kulturní že program uprostřed turnaje zhoršuje hru a šachisty rozptyluje, tenkrát jsme to ovšem nevěděli a přihlásili jsme naši výpravu na prohlídku kroměřížského zámku. Průvodkyně nám vše vyprávěla moc zajímavě, děti si mohly v hlavním sále i zazpívat, prošli jsme si i zahradu. Šachisté se nám vrhli na prolézačky a my „mudlové“ jsme si říkali, že je to jedno, kolikátí skončí. Hlavně když jsou dobrá parta a užijou si ten víkend. Po pauze nás čekal soupeř z našeho krajského města, který se na MČR dostal z jakéhosi náhradnického místa. No, tentokrát to kanár nebyl, jeden bod jsme jim nechali, i když ten prý už byl taky skoro náš, ale vždyť je to jedno. Měli jsme tak už 3 výhry z plánovaných 4, tož máme skoro splněno a děcka můžou hrát v klidu. Šesté kolo nám přineslo domácí a tu nejtěsnější a tedy nejpříjemnější výhru 3,5:2,5. Děti byly tenkrát malé, taktiky většinou neznalé, Kamila s Ondrou byli ještě o rok mladší, než supermladší žáci, ale tak nějak sami vycítili, že když se jednomu zrovna nedaří, musí ostatní zapnout a dotáhnout to. Tož to bylo infarktové, ale nakonec vítězné. A prásk, Panda! Slavná Panda Rychnov se jmény několika sponzorů v názvu. Tenkrát neplatila pravidla pro sestavování soupisek podle ELA a Panda měla na první šachovnici holčičku, se kterou bych při vší úctě i já snad zremizovala, Honza byl znuděný a za minutu odcházel. Ty pravé hráče dali až od dvojky a tam to pak začalo lítat… nakonec jim teplické děti povolily jen dvě výhry! Ondrův soupeř, věkem mladší žák, vzrůstem trenér, dostal po čenichu, jak mohl prohrát s takhle malým klukem! Po tomhle sobotním závěrečném kole jsme my dospělí jásali, že to snad ani není možné, pět výher!!! Ještě že jsme šli na tu prohlídku zámku J Cestou k hotelu jsme mládeži nakoupili nanuky, bylo nám jasné, že v neděli nás už posadí pěkně vysoko na horké židle proti hlavním favoritům. U ubytovny na nás už čekala zlověstná cedule, Frýdek-Místek B!! Zatím vedoucí družstvo, které porazilo o teoreticky nepřekonatelný Frýdek-Místek A!!! Konstatovali jsme, že nemá cenu cokoliv analyzovat, ať si děti zase hrají karty. Maruška opět hlídala a my ostatní zase s údlickým doprovodem vyrazili na nějaké to občerstvení. Zamířili jsme netradičně do cukrárny a dodnes vděčně vzpomínáme na paní cukrářku!, která nám krátce před půlnocí smažila topinky…… tentokrát jsme málem přetáhli zavíračku na gymnáziu, utíkala jsem tedy napřed, dala nohu mezi dveře a paní vrátnou společensky bavila, než se dostavil zbytek cukrárenské a nakonec i česnekové výpravy.
Ráno byly nějaké zmatky se snídaní, už už to vypadalo, že nestíháme. Naštěstí Miloš Toman operativně zajistil pro celou výpravu náhradní jídlo a urychlený transport do hracího sálu. Naši seděli na první šachovnici proti vedoucímu týmu.
U družstva soupeřů stáli profi trenéři v dresech. Kvůli zmatkům se snídaní stály u týmu Tepličáků jen šachové amatérky Marie, Diana a Lenka. Šéf favoritů Stanislav Jasný nám říkal, že je to pro ně klíčový zápas, porazili Áčko a teď jedou na zlato. Já na to „No my vám v tom bránit nebudeme…“ . Jenže dva trenéři Frýdku-Místku začali své hráče obcházet a něco jim jednotlivě šeptat. To nás rodiče a babičku naštvalo, našim dětem snad nikdo před zápasem nic podnětného neporadí? Tak jsme našince také obešli a špitali jim moudra typu „než budeš svačit, umyj si ruce“, o šachách jsme nevěděli nikdo nic nic. Pak už se začalo hrát. Tepličtí k zápasu přistoupili opravdu „zodpovědně“. Vítek udělal tah a šel někam na druhý konec sálu. Honza zatáhl a šel pozorovat Kamilinu partii. Marcel zatáhl a šel pozorovat Kamilinu partii z druhé strany židle. Kamila koukala, proč na ni kluci koukají. No a Vojta s Ondrou se snažili hrát, nebo alespoň zůstali sedět na svých židlích. Tož jsme se přesunuli dolů do bufetu na kafe, ať si šachisti hrají, co umí. Ale za chvíli přiběhla Diana Tomanová, že Vítek se chce poradit, zda přijmout remízu. Trenér Vladimír opustil svou dávku kofeinu a vyběhl k zápasu, mezitím si to Vítek rozhodl sám a přijal. Hurá, jásali jsme my amatéři, nebude kanár! Pokračovali jsme v konzumaci kávy, za chvíli se přisunula Kamča. Měla o hodně silnější soupeřku, v té době již úspěšnou a o pár let starší Karolínu Langnerovou, mně to znělo stejně, jako kdyby měla hrát s Judit Polgárovou. Realisticky povídám: “tak jsi prohrála, co, nevadí“. Kamča pronesla památnou větu:,,Vyhrála jsem, byla lehká“. To nás málem porazilo, to dítě nemá respekt k medailistce z MČR o dvě kategorie výše! Koupila jsem Kamile v bufáči za odměnu Kinder vejce a šla se podívat nahoru k partiím. Tady mi stoupnul tlak mimo rozsah měřitelnosti, Vojta vyhrál a stav je 2,5:2,5!! Seděla jsem na chodbě, hryzala si ruku a za chvíli slyším Miloše Tomana, jak se domlouvá s Ondrou, kdo z nich nám to vlastně řekne……Honza vyhrál a my porazili něco jako FC Barcelonu! My dospělí začali předvádět oslavné indiánské tance, jásat, skákat – jen si pamatuju, že kolem šel pan Marcel Vlasák z Chodova (jeho syn Lukáš hostoval za Liberec) a oprávněně se na nás díval, kudy že jsme tomu Chocholouškovi uprchli. Řvali jsme a jásali jako na hokeji. Trenéři F-M si shromáždili svůj tým, rozebírali s nimi partie, kde co bylo potřeba hrát jinak, my jim do toho halekali tak, že strýc Pepin byl proti nám zamlklý. Už nám bylo všechno jedno, koho nám posadí do posledního kola, děti ovšem byly v klidu a už zase mazaly karty. No, zápas s Frýdkem-Místkem A už jsme moc nevnímali, jejich hráčka na poslední šachovnici měla pořád ještě větší ELO než náš Honza. No, prohráli jsme, ale kanár to nebyl, Vojta čestně půlil, ostatní měli soupeře z jiného levelu. A pak už jsme jen jásali, ať už to dopadne jak chce, my porazili několik Goliášů a máme co slavit. Ovšem s Maruškou jsme přece jen pošilhávaly po monitoru, poháry byly do pátého místa, tak bychom se tam třeba mohli nějak…. Děkuji tímto pořadatelům, že mě nevyhodili, když jsem tam drze vlezla a začala skákat, Teplice skončily opravdu páté!
Mostečtí museli odjet nějak dříve, byli na Moravě vlakem, údličtí ale zůstali na celé vyhlášení a připravovali si ruce a hlasivky. Když na pódium pozvali páté Teplice, strhla se v sále vřava jak po gólu Petra Svobody. Marcelovi přijeli na závěr akce fandit ještě další příbuzní, na tleskání nás tedy bylo zase víc. Naši hrdinové si tu svou slávu opravdu užili
Vyfotili se s pohárem, naporcovali medvěda, tedy získaný dárkový koš plný dobrot. Za sebou nechali i extraligové velkokluby, byli jasně nejlepší z našeho kraje a vybojovali i přímý postup na další mistrovství. Vojta byl čtvrtým nejlepším hráčem na druhé šachovnici, ale hlavní je, že našinci hráli jako tým, podporovali se, vždy zabrali v pravou chvíli. Když někdo něco zašmoulil, ostatní zapnuli a dokázali bodovat, sešla se parádní parta.
Pak už jsme všichni naskákali do aut a vydali se k domovu. Jirka vymyslel, že si prohlédneme ještě Velehrad, Vojta s Kamčou souhlasili a během tří vteřin v autě usnuli. Ať si pak někdo říká, že šachy nejsou namáhavý sport, Velehrad jsem si prošla jen já sama a děti jsme museli budit až před naším domem.
A pak jsme na akci ještě dlouho a dlouho vzpomínali, třeba na to, jak Jirka Kalužný navedl Kamilu, ať se jde soupeřky zeptat, zda je z Frýdku nebo z Místku. Kamča teda šla a předsedovi za chvíli hlásila, že Karolína je v Českého Těšína. Jo, to to letí, už je to deset let…..
A co dělají členové našeho na věčné časy ALL STARS TEAMU dnes?
Honza Rubeš je pořád šachovou jedničkou, za těch deset let se stal mistrem republiky, bodoval i v rapid šachu, medaili získal i na MČR v bleskovém šachu, zahrál si mistrovství světa i Evropy, mládežnickou extraligu. Tituly krajských přeborníků dnes sbírá v kategoriích juniorů i mužů, hraje na první desce v teplickém ligovém týmu, v šachu se mu pořád skvěle daří, přejeme mu mnoho dalších úspěchů! Velkou radost by z něj měl i jeho trenér pan Jindřich Trapl.
Vojta Stránský získal pár medailí v krajských přeborech, později se věnoval výuce mládeže, byl třeba prvním trenérem dnešních borců Martina Krutského a Marka Piskače. Vyškolil se pro funkci rozhodčího, vše kolem šachů ho vždy moc bavilo. Dal na radu pana Trapla a dnes studuje jadernou fyziku. Už není aktivním členem ŠSČR, ale za hranicemi našeho kraje dál šachy hraje i organizuje, nedávno si dovezl pohár z přeboru ČVUT. Na své úspěchy ve sportech od písmene Š navázal 6. místem na Akademickém mistrovství ČR v šermu.
Vítek Rubeš hrál vždycky moc zajímavé šachy, komplikované pozice s neprůstřelnou obranou, i on byl žákem pana Trapla. Vítek byl ale moc šikovný i na spoustu dalších činností, cyklistiku, chemii, rybaření, počítačové technologie. Dnes šachy už aktivně nehraje.
Marcel Tilgner byl nadšeným šachistou ještě v dalších letech, trénoval u Olega Spirina. Bodoval v kraji i na republice v přeboru škol, patřil k nejlepším v žákovském ligovém týmu. Dnes už hraje jen pro radost jako neaktivní hráč, naposled získal medaili v krajském kole přeboru škol za Gymnázium Teplice, zahrál si i republiku. Marcel je kytaristou ve dvou kapelách a v těchto dnech právě maturuje.
Kamila Stránská udělala velkou spoustu práce pro propagaci šachu v našem městě. Několikrát převzala pohár pro nejlepší mládežnické sportovce okresu. Získala celkem šest medailí z mistrovství republiky, je trojnásobnou mistryní Čech, tituly krajské přebornice už ani nespočítám. Postoupila na Mistrovství EU i Evropy. Napsala bych, že doma má asi 150 medailí a 120 pohárů, ale už to není pravda. Doma má jeden pohár na památku, ostatní se po velkém třesku přestěhovaly do mé kanceláře. Kamča dnes hraje soutěž KPIII a občas nějaké to mistrovství republiky juniorek.
Ondra Toman patří dnes k nejlepším hráčům našeho kraje. Ve své sbírce má medaili z MČR v klasickém šachu i bleskovém šachu, i on postoupil na Mistrovství Evropy. Několik sezón hrál mládežnickou extraligu, pravidelně vítězil na turnajích Grand Prix. Ondra hostoval v teplickém týmu mladších žáků i v dalších letech a historie se opakuje, nyní hostuje v našem ligovém družstvu dospělých a patří k stabilním oporám.
Najdete na následující fotografii tři členy ligového družstva ŠK Teplice A?
A tak při vzpomínání, jak jsme tenkrát před deseti lety dobyli Kroměříž, musím aspoň dodatečně poděkovat (když tenkrát jsme neměli internetové stránky, nejvýš nástěnku v klubovně). Děkuji tedy v roce kulatého jubilea velkého úspěchu všem členům pro nás zlatého týmu, tedy Honzovi, Vojtovi, Vítkovi, Marcelovi, Kamile a Ondrovi! Dík patří i všem členům doprovodného týmu za neustálou péči o naše hvězdy. A i když už si třeba v budoucnu na šachy ani nevzpomenu, určitě nikdy nezapomenu na ten vítězný řev v hracím sále a na kroměřížské mlžácké topinky!
